Vycházky do okolí

Přinášíme vám tipy na půldenní až jednodenní výlety do okolí města, obohacené vhledy do dávné historie, po jejichž absolvování budete jistě nadšeni a okouzleni nádherou přírody a pamětihodností, které se zde nacházejí. Krásná, příjemná a oku lahodící místa zajisté přilákají každého a na své si přijdou milovníci starých a méně známých příběhů. Záleží na vašich představách o dovolené a její náplni. 

Ať se Vám u nás líbí. 

První výlet… Jedle Hořice / 562 m.n.m. /

Jedná se o vyzkoušenou trasu nejen pro běžky, spojenou nejen se zajímavými pohledy na naše město a okolí od jihozápadu, ale také s možností využití areálu na Hořicích / blízké vesničce /. Nástup pro pěší je po dobře značené turistické značce od nádraží ČD přes Jestřebí až na hřeben. Další nástupní lokalita může být od autobusové zastávky v Černé Hoře / 326 m.n.m. /, vzdálené od našeho města pouhých 6km. Pokud nebudete cestu pěšky, vyberete autobusové spojení ze zastávky „U Hřiště“. Od zastávky v Černé Hoře pak můžete pokračovat po značené cestě. Tato cesta byla pravděpodobně používána obchodníky již ve 13.století a také sloužila k „výplazům“ Petra Bezruče. Po prudkém stoupání se ocitnete na vrcholu Jedle, kde stávala ves. Až sem měli právo strážci „královské cesty“ ze Svitávky pronásledovat provinilce. Dnes se zde můžeme pokochat pohledem do údolí řeky Svitavy. Mezi kopci nad obcí Doubravice se skrývá hrad Doubravice, za dobře viditelnou obcí Újezd / 563 m.n.m. / hrad a město Boskovice. Možná spatříte téměř na východě větrný mlýn v Petrovicích / 585 m.n.m. / a určitě rozhlednu Veselice / 590 m.n.m. / Od ní vpravo se tyčí televizní věž Kojál. Chceme.li navštívit areál na Hořicích, musíme dát při další cestě pozor na rozcestí. Cesty zde vedou do Šebrova, Lipůvky, Milonic a Závisti. Doporučuji pokračovat přes areál na Hořicích / kde se můžeme občerstvit v pěkné restauraci, případně si objednat projížďku na koni pro dospělé i pro děti a dále do Blanska. V letních měsících můžeme volit cestu do Dolní Lhoty, nebo Spešova. V Blansku je pak možné koupání na přehradě. Z Blanska je možné se vrátit zpět do Rájce-Jestřebí vlakovým nebo autobusovým spojení.
 

Druhý výlet… Od Venuše k železnici

Provokující nadpis chce jednou větou naznačit obsah dnešní trasy : Bořitov – Chlumy – Obora – Doubravice. Je to pokračování tzv. Trstenické stezky, o které se dodnes neví, kudy vlastně vedla. Představuji si, že někde tudy kráčel člověk – lovec, který po sobě zanechal stopy, ve formě několika desítek tisíc kusů kamenných nástrojů na návrší Horky nad Bořitovem. Člověk - zemědělec a výrobce keramiky od nejhrubší až po malovanou, stavící si kůlové domy s pecí. Zanechal po sobě památky téměř v každém katastru obcí Lysické sníženiny. Člověk – obchodník, vyměňující kovové  nástroje a zbraně na sídlištích a hradištích. Nálezy z jeho doby nejsou v naší oblasti tak velkolepé jako v Býčí skále, ale dokazují souvislost, neboť v nalezištích pod Chlumem vyniká dílenský objekt s kovoliteckou výhní. Tak byla člověkem obohacena krajina, kterou procházíme.

Naším cílem jsou však dva kopce, vyčnívající nad okolní krajinou, kterým se říká Čert a Baba.   

Ten první, zalesněný, je na mapě označený jako Velký Chlum / 463 m /, je však nižší, než druhý kopec,označený jako Malý Chlum / 488 m /, na kterém stávalo podle pověsti keltské město / Oppidium /. Archeologický průzkum zde však prokázal pravěké opevnění z 9. Století př. Kr. Důmyslný vchod do vlastního hradiska byl zničen již v době pohřbu v Býčí skále, což dokazuje, že Keltové toto hradisko nikdy neosídlili.

Od nádraží je možné pěšky nebo autobusovou dopravou zamířit do Bořitova a odtud pak pokračovat přímo po silnici (směr Obora a Jabloňany) na Chlumy.

Před vystoupením na Malý Chlum můžeme navštívit pískovcové sochy samouka Rolínka, nalézající se pod Velkým Chlumem. Z vrcholu Malého Chlumu můžeme přehlédnout nejen celou Lysickou sníženinu, ale také údolí řeky Svitavy. Mimo nedokončené dálnice z roku 1939 až 40, kde bylo objeveno mnoho archeologických nálezů, si jistě všimnete dnešní silnice E461. Možná, že tudy vedla vzpomínaná Zlatá nebo také Trstenecká stezka, kterou střežilo hradisko na Chlumu. Po takové stezce se dopravovalo nejen zboží, ale pěší i jízdní poslové po ní přinášeli důležité zprávy, nejprve ústní a potom i písemné. Na počátku 17.století zde byla vybudována tzv. císařská silnice, která vyhovovala nejen těžkým formanským vozům, ale i kočárům, směřujícím z Vídně do Čech. Pro urychlení dopravy zde byly zřízeny po patnácti až dvaceti kilometrech přepřáhací stanice, které později sloužily k přepravě listovní pošty. Jako jedna ze šestnácti poštovních stanic na Moravě a ve Slezsku byla zřízena na Vaculce u Sebranic Zlatá Studně. Podle patentu Marie Terezie sem jednotliví pěší i jízdní poslové přinášeli od roku 1750 dopisy. V roce 1786 byl poštovní úřad přenesen na nádraží Skalice-Zlatá Studna. Z Chlumu můžeme sestoupit kolem lomu do Obory, kde se můžeme občerstvit a potom po silnici pokračovat na železniční zastávku do Doubravice a zpět do Rájce.
 

Třetí výlet … „Panímámo, velká voda“

Toto nepříjemné noční probuzení „pantátovi Metúdu Veselému“ jistě každý rád odpustil. Vždyť on jako ponocný noc co noc střežil Rájec před zloději, ohněm a vodou. Jak úvod napovídá, bude dnešní vycházková trasa po vodě. Bez vody není života, ale když je jí mnoho, jde z ní hrůza. Toho si byli vědomi i naši předkové a tak první obydlí v Rájci se stavěla podél malého potoka, který dnes pod zemí protéká z ulice Úzkých kolem kostela Jurkovou ulicí k poště. Dodnes nezkrocenou řeku Svitavu se pokoušeli usměrnit majitelé panství již v 17.století.

Dnes se vydáme po stopách na tehdejší dobu nepředstavitelných úprav. Začneme od rybníku „Klimšák“, který jako jediný zbyl ze soustavy rybníků podél řeky a měl spíše reprezentativní podobu, neboť na jeho ostrůvku stál pomník obránce Vídně-jednoho z rodu Salmů. Ostatní rybníky byly po vysušení přeměněny v úrodná pole. Tím bylo umožněno spojení s Doubravicí cestou, která dříve vedla přes část Hradisko.

Kdy došlo k regulaci vlastní Svitavy, nevíme. Faktem však je, že to bylo před založením cukrovaru, který se začal budovat v roce 1836. Zatímco pravý břeh byl nižší, aby umožňoval vylití řeky na luka, levý břeh byl upraven jako uzavřená promenáda až do roku 1918 veřejnosti nepřístupná. Regulovaná řeka byla ještě kolem roku 1930 vzorně udržovaná. V mohutné bedně zde projížděl pan Vyskočil od splavu po zátočinu a udržoval průtok koryta těžbou písku. Zátočina, kam až sahala vzdutá hladina, byla výletním místem. Uvažovalo se zde o stavbě koupaliště, dnes je zde cvičiště psů. Tak jsme se dostali až k domku na hrázi, kde jsme odpočívali po vyčerpávající cestě s trakařem. Na něm jsme vozili obilí k semletí do mlýna.

Mlýn, zvaný Hamr, patřil Salmům a pan Fadrný ho měl již v roce 1922 pronajatý. V roce 1930 mlýn vyhořel, mlynář Fadrný ho koupil a nově přebudoval. Byla vyměněna i Francisova turbína z roku 1922 za výkonnější Kaplanovu. Tehdy sem docházeli mlít obilí lidé ze 64 obcí. Mimo pantáty mlynáře zde pracoval stárek pan Pešák, mladší stárek a prášek. V roce 1964 byl mlýn znárodněn a vyráběly se zde krmné směsi. Po požáru v roce 1973 byla hlavní budova zbourána. V současné době byla Fadrným vrácena turbína, která dodává elektrický proud do sítě. Zastavme se na chvíli na mostě přes náhon a vraťme se do minulosti. Že náš kraj byl bohatý na suroviny k výrobě železa dokládají písemné záznamy od 15.stol.

Voda tehdy pomáhala člověku usnadňovat práci. Již v roce 1740 zde šest vodních kol pohánělo mohutná kladiva, zpracovávající železo. 6.1.1824 tento Hamr vyhořel, ale 23.7.1858 byl znovu obnoven, aby zásoboval továrnu, založenou roku 1810 v Doubravici. Tato továrna vyráběla mimo jiné i parní stroje. Po polní cestě se po druhé straně řeky vrátíme kousek zpět. Po cestě vzhůru dojdeme do bývalého lomu, kde se můžeme občerstvit na ranči pana Kováře. Opravdové občerstvení však můžeme najít na loukách a ve stržích kamenného žlebu, jemuž se dodnes říká „Kameňák“. Bylo to tiché, kouzelné místo, kam chodili až z Rájce občané na nedělní procházky. Zde také často pobýval profesor Jurkovič, v okolí známý jako „Vojtíšek Napaty“. Na stráních Svéslavu se můžeme zamyslet nad tím, co můžeme udělat pro přírodu. Radovat se z ní, sdílet ji, otevírat oči druhému, a hlavně neptat se co vám může dát, nýbrž  pro změnu, co můžete dát vy jí.
 

Čtvrtý výlet … „Rybník víl“

Dnešní trasu začínáme v místech, kde na žulový masív byly navrstveny vápence Moravského krasu. Malý potůček Klimek, pramenící kousek nad Žďárem, se brzy ztrácí do 5m hlubokého propadání. Je to první a nejvýše položené propadání Moravského krasu, nejsevernější a nejzápadnější cíp věnce propadajících se vod., které tvoří bludiště jeskyní.

Žďár patřil v roce 1371 Oldřichovi z Boskovic, v letech 1540 ho přičlenil Bohuš z Drnovic k rájeckému panství. O existenci vesnice svědčí dochované účetní knihy z roku 1841. V roce 1876 zde byla škola, která měla v roce 1895 123 žáků. Od roku 1983 je zde pouze mateřská škola. V roce 1965 zde byl zřízen vodovod, který čerpal vodu z jeskyní u Němčic.

Po připojení okolních obcí voda nestačila a tak byl v roce 1988 proveden nový vrt a zřízen vodovod. Pět set metrů krychlových vody dnes zásobuje mimo Žďár vesnice Petrovice, Němčice, Ludíkov, Žďárnou, Suchý a Šošůvku. Ve Žďáře bylo v roce  1718 16 domů, zatímco v Rájci 38 domů. V roce 1834 zde bylo 70 domů, z nichž v roce 1887 50 vyhořelo. Ale již v roce 1900 je zde evidováno 85 domů s 628 obyvateli, z nichž bylo 7 židovského původu. To byl asi největší rozkvět vesnice., neboť podle sčítání lidu z roku 1974 zde žilo 415 obyvatel. Projdeme-li Žďárem od autobusové zastávky po zelené turistické značce, dojdeme ke koupališti, zbudovanému v roce 1985. Nachází se na území vod, směřujících mimo území vápence. Značená cesta nás povede až pod Kuničky k potůčku, který zde nedaleko pramení a dovede nás až k myslivně Obora. Podle Wankela to byl lovecký zámeček, místo k zotavení při výletech knížecí rodiny. Bydlel zde lesní správce, jemuž bylo podřízeno několik hajných, bydlících v okolních hájenkách a také v nedalekém Lenčově. V současné době patří myslivna Lesům České republiky. Když odbočíme cestou doprava, ocitneme se po chvíli na křižovatce cest do Kuniček, Holešína a Rájce. Současně se nám otevře krásné panorama. Wankel píše :  „Daleká, v modravém oparu zahalené pahorkatina ti leží u nohou s přívětivými obcemi, zámky, lučinami, poli, lesy, údolími a kopci“. Mohutná hradba, uzavírající náš pohled, je součástí Brněnské vyvřeliny, složené z vyvřelých hornin neznámého stáří, obklopené ze všech stran naplaveninami a nánosy. Mimo nám známých písků nechybí zde ani železné rudy. Opuštěný pískovcový lom uzavírá náš pohled k jihozápadu a označuje nám obec Spešov se známým koupalištěm. U paty Brněnské vyvřeliny se doširoka rozprostírá Černá Hora, ukončená na severu zámkem z roku 1724. Zde stával v roce 1281 hrad Matouše z Černé Hory

Mezi domy můžeme spatřit kostel z roku 1707, nad Černou Horou pak několik domů Žernovníku a v dálce Brťov, Zhoř a ve výšce 562 m nad mořem Rašov. Za dnes nezalesněným Svéslavem se skrývá Bořitov s památným kostelem z roku 1200, v němž byly odkryty malby ze 13.století. Na zdejším hřbitově je také pohřben sochař samouk Stanislav Rolínek, jehož dílo můžeme obdivovat v Rudce u Kunštátu. Za vyvýšeninou, táhnoucí se od Bořitova ke Chlumům se pod lesy Hornosvratecké vrchoviny nacházejí v nadmořské výšce 384 m Býkovice. Potok, který tudy protéká, u nás známý jako Býkovka, pramení až u z Rájce viditelného kopce Kozárova, na němž v současné době stojí rozhledna / 655 m n. m. /. Mezi Býkovicemi a Lysicemi je vidět dnes malá obec s 32 domy Žerůtky, známá z románu Kouzelný dům, spisovatele J.K.Beneše. Zápisy v archivech se zmiňují o tvrzích ze 14.stol., které stávaly v Býkovicích, Žerůtkách a Lysicích. Jediné dochované stavební památky na jejich existenci jsou na Lysickém zámku. Při dobré viditelnosti můžeme z našeho místa spatřit i zámek v Lysicích, který byl postupně budován na základech tvrze. Dnešní podobu získává barokní přestavbou za Antonína Amata Serényi v letech 1705 – 38.  Dnes se kolem závory vrátíme do lesa a sestoupíme k rybníku, který již Wankel obdivoval, jako rybník víl  - „Feentajch“. Kdy byl zbudován nevíme. Je však skutečností, že od pradávna zásoboval vodou nejen rájecký zámek a pivovar, ale i nádrž vody v Rájci. Tato nádrž, nazývaná Kadečka, stávala naproti papírnictví. Z ní mohli občané, na znamení drába, odebírat vodu. V současné době je potrubí stále funkční a zásobuje vodou rybníčky v zámeckém parku. Cestou podle potoka můžeme pokračovat až do Ráječka, nebo pod Karolínem odbočíme vpravo. Znovu se nám tak otevře pohled do údolí řeky Svitavy od Rájce až po Blansko.
 

Pátý výlet… „Tajemství Holešína“

Dnešní výlet začneme na autobusové zastávce Lenčov, která patří do katastrálního území Holešín. Několik stavení nad zastávkou je však součástí obce Kuničky pod názvem Obora. Vzhůru po silnici se dostaneme do lesa. Po lesní cestě, téměř souběžně se silnící do Němčic dojdeme do Kuniček. O této obci píše v roce 1902 Knies ve Vlastivědě Moravské

 „Ves v dolíku u pramene potoka Holešínského kolkol obklíčena lesy“. V rove 1978 slavila tato obec 600 let svého trvání. Podle písemných záznamů se připomíná v roce 1378 jako majetek blízkého hradu Osovských z Doubravice. Kuničky jsou znovu pojmenovány v roce 1391 při prodeji panství Ježkovi z Kunštátu. Dá se říci, že obec sdílela osudy s hradem, který několikrát změnil majitele. V roce 1529, již jako pustý, byl spolu s Doubravicí odkoupen pány z Drnovic. Původní obec rozšířila rájecká vrchnost přidělením polí a postavením několika chalup. V roce 1793 zde bylo 127 obyvatel. Největšího rozkvětu dosáhla obec v roce 1900, kdy měla 344, zatímco v roce 1978 jen 334 obyvatel. Již v roce 1866 zde byla postavena škola, kterou navštěvovalo 50 žáků.

Po občerstvení může naše cesta pokračovat zpět podle potoka Holešínka. Lesní cestou hlubokým údolím dojdeme k bývalé Salmově hájovně a vile, původně postavené jako domov pro kněze na odpočinku. V minulosti však sloužila jako byty, obecní knihovna a národní výbor. V současné době je soukromým majetkem. Kolem její zahrady přijdeme na silnici, spojující Doubravici s Holešínem. Odbočíme-li vlevo, můžeme se vrátit na zastávku Lenčov. My však budeme pokračovat vpravo do obce. Holešín se připomíná ještě dříve, než Kuničky a to v roce 1349, v době vlády Karla IV.. Kupodivu nepatřil ani k Rájci nebo Doubravici, ale Čeňkovi z Lipé, který ho v té době prodal pánům z Holštejna. Teprve v roce 1564 ho od nich koupil Bernart z Drnovic a přivtělil ho k Rájci. V 17.stol. tu bylo devět domů, po třicetileté válce jen šest. V roce 1793 zde žilo 114 obyvatel v 21 domech, ale již za sto roků 269 obyvatel ve 43 domech. Tak jako v Kuničkách i zde se počet obyvatel  v roce1974 snížil a žilo zde 236 obyvatel v 62 domech.

Po silnici můžeme projít celou obec a všimnout si obchodu, kulturního domu s knihovnou a opravené kapličky. Holešín je součástí města Rájce – Jestřebí, přifařen je však k Doubravici. Podle potoka můžeme pokračovat až ke hřbitovu v Doubravici, kde je po levé straně umístěna pštrosí farma.

Kolem Hamru se po hrázi řeky Svitavy vrátíme do Rájce.
 

Šestý výlet…. „Petrovická stezka“

Cesty z Rájce do Petrovic mohou být různé. Nejpoužívanější a také co do stavby nejmladší je silnice přes obec Žďár. Dříve se tato silnice Žďáru vyhýbala a vedla tzv. Starou cestou, po níž dodnes chodí poutníci. Původní cesta do Petrovic nad myslivnou prudce zahýbala doprava. Několika zatáčkami, poměrně mírným stoupáním, navázala na starou cestu. Na tuto silnici navazovala stezka Petrovská, po níž ještě za války chodívali všichni, kdo spěchali na nádraží do Rájce. Cesta byla ještě nedávno značená a vedla ze silnice nad žlebem přímo na východ a zkracovala cestu o několik kilometrů. Pár kroků od spojení silnice a Staré cesty je odbočka na Karolín, vybudovaná v roce 1952. Je to jediná spojnice, po níž se dostaneme autem do obce.  Tak jsme se ocitli v nadmořské výšce 545 m n. m. Před námi jsou dobře viditelné Petrovice s kostelem.

Vyvýšenina s bývalým větrným mlýnem – Kněží Hora je hranicí Moravského Krasu. Dnes však odbočíme podle žluté značky doprava. Projdeme poli, která zde tvoří rovinu, ohraničenou údolími dvou potůčků. Tyto se rychle zařezávají do svahů Brněnské vyvřeliny a tvoří rozkošná, až 100 m hluboká údolí, jako stvořená k procházkám v létě i v zimě. Naše cesta však vede po hřebeni lesním průsekem. Po jednom kilometru prudce klesá k potůčku, pramenícímu u silnice do Karolína. Značená cesta nás povede dále a po krátkém stoupání se ocitneme na pokraji lesa. Kolem hřiště dojdeme k prvním domům obce, jež leží na svahu Spálené Hory / 528 m. n. m. /. Jméno má po Karolíně, hraběnce Roggendorfové, která zde měla již v roce 1760 dvůr. V roce 1763, za dob Marie Terezie zde bylo již 18 domů. Z roku 1892 se dochovaly zápisy ze schůzí obecního výboru a bylo zde již 31 domů a 226 obyvatel. V roce 1921 34 domů a 242 obyvatel a v roce 1974 46 domů, v nichž bydlelo jen 148 obyvatel. Dnes bydlí v 52 domech jen 88 občanů. Kolem budovy bývalého obecního úřadu a knihovny přejdeme náměstím, kde stojí kaple z počátků 19.stol. a železný kříž z roku 1818. Jedná se chráněnou kulturní památku a jeden z nejstarších  křížů z tohoto materiálu.

Na cestě obcí můžete využít přírodního koupání. Prudce se svažující lesní cestou sejdeme k potoku, který se skládá z několika potůčků, pramenících kolem Žďáru. Potok pak protéká rybníkem Feentajchem. Zde odbočíme za žlutou značkou, která vede k zámku a na nádraží v Rájci. Po potůčku přes několik brodů dojdeme do Ráječka, kde se potok spojuje s tím, který jsme překročili u Petrovic. Na některých mapách jsou oba potoky označována názvem Chrábek. Již v  oce 1554 se Ráječko připomíná jako majetek pánů z Drnovic. Tito majitelé rozsáhlého panství po sobě zanechali památku ve formě náhrobních kamenů, dnes umístěných v zámecké kapli. Původní dvůr byl v době Josefa II. roku 1786 rozdělen mezi poddané, takže obec měla již v roce 1793 47 domů s 200 obyvateli. Na rozdíl od Karolína, který byl co do počtu obyvatel téměř stejný, má dnes Ráječko přes 1100 obyvatel.