Město Rájec-Jestřebí
Rájec-Jestřebíměsto jiřin a kamélií

Pohádky a pověsti

LOUPEŽNÍCI U ČERNÉ HORY

Při císařské silnici u Černé Hory stávala hospoda. Po smrti hostinského se na hospodu dostal mladý hezký muž, který si záhy získal u obyvatel oblibu. Chodíval k němu i mlynář a nabídl mu dokonce i ruku své dcery. Když dcera uslyšela tuto zprávu, dala se do pláče a nechtěla o sňatku s hostinským ani slyšet, neboť milovala sympatického zámeckého komorníka Jiříka. Mlynář jí však zakázal, aby se s Jiříkem scházela. Proto se mlynářova dcera s Jiříkem domluvila, že spolu utečou z domova. Setkat se měli jednoho dne za večera na konci lesa. K smluvenému místu vedly dvě cesty. Když se dívka večer tajně vykradla ze mlýna a spěchala ke smluvenému místu, přehlédla ve velikém spěchu cestu, po které měla jít a šla jinou, která vedla do lesa. Protože se zatím hodně setmělo, nezpozorovala ani, že zabloudila hluboko v lese.

Tu pojednou uslyšela dívka lidské hlasy. Schovala se do křoví, protože se o lese vyprávělo, že v něm sídlí loupežníci. Vtom měsíc ozářil malou mítinku a dívka na ní spatřila hlouček loupežníků. Vůdce jim cosi důležitého vyprávěl, ale nebylo mu rozumět. Zděšená dívka se ještě více schoulila do křoví, neboť ve vůdci loupežníků poznala mladého hostinského, jehož ženou se měla  stát. Měli  mezi sebou ženu v bezvědomí a radili se, co s ní udělat. Vůdce loupežníků navrhl, aby ji hodili do křoví, v němž byla dívka ukryta. Najednou si všimli, že má žena na prstě zlatý prsten. Jeden z loupežníků k ní přistoupil a chtěl jí jej sundat. Při tom si mručel, že ho bude mít pro svou nevěstu. Protože prsten nešel z prstu sundat, uřízli ženě prst a stáhli z něj prsten. Prst potom odhodili do křoví, kde dopadl těsně vedle dívky. Ta jej zvedla, zavázala do kapesníku a schovala do kapsy. Loupežníci měli poradu až do rána. Zmizeli, až když se začalo rozednívat a zakokrhal kohout. Potom dívka honem spěchala domů. Cestou se stavila na zámku, kde Jiříkovi, který se vrátil domů, když se děvčete nedočkal, pověděla, co v lese viděla a slyšela. Také Jiříkův otec jim chtěl pomoct a prohlásil, že spolu s Jiříkem musí darebáky chytit. Domluvili se na plánu, protože toho dne večer měl hostinský přijít do mlýna pro svou nevěstu.

Doma se děvče otci o ničem nezmínilo, jen prohlásilo, že si hospodského vezme, bude-li to řádný muž. Brzy večer hospodský do mlýna skutečně přišel i s několika svými druhy. Zasedli

ke stolu a popíjeli nabízené víno. Zatímco hospodský    hovořil  s  mlynářem,  zaklepal   někdo na dveře a dovnitř vstoupil Jiříkův otec. Dal se s ostatními do řeči a potom jim vyprávěl svůj dnešní sen. Vyprávěl, jak šel lesem, kde viděl skupinu loupežníků, jak nesli zabitou dívku a jak jí loupežníci usekli prst, aby z něj mohli stáhnout prsten. Na to mlynářova dcera vytáhla kapesník, z něhož vybalila prst a ukázala jej hospodskému. Ten se i se svými druhy zvedl a chtěl zmizet, vtom se ale otevřely všechny dveře a jimi se dovnitř nahrnulo několik hajných, které vedl Jiřík.

Loupežníci se snažili utéct oknem, neboť věděli, že celé jejich tajemství je prozrazeno. Hajní je však pochytali, spoutali a odvedli na zámek, kde byli vyslýcháni a souzeni. Všechny stihla spravedlivá odplata – byli popraveni.

Mlynář už pak neměl nic proti tomu, aby si jeho dcera vzala za muže zámeckého komorníka. Tak se brzy slavila hlučná svatba. Celý kraj měl od té doby od loupeživých band pokoj.

 

POVĚST O CHLUMECH

Nedaleko Rájce-Jestřebí stojí dva kopce, zvané Chlumy. Na rovinu, která se prostírá pod nimi shlížejí jako dva starostliví muži. Jeden má lysou hlavu, druhý má tmavý hvozdnatý vrchol. Obyvatelé kraje si jejich původ opředli zajímavou pověstí.

Před dávnými a dávnými časy zde Chlumy nestály. V těch místech se rozprostírala rovina s hlubokými lesy, jejichž konce nikdo neznal. Jejich jediným obyvatelem byla stará bába – čarodějnice. Žila zde v pokoji nikým nerušena. Až jednou si pro ni přišel sám čert, aby ji odnesl do pekla. Bábě se však nechtělo. Prohlásila, že své království dobrovolně neopustí. Čert se škrábal za ušima a pak bábě řekl, že souhlasí, ale jen v tom případě, když vyhraje sázku, kterou on, čert, navrhne. Vsadil se s bábou, že nanosí-li ona větší kopec  hlíny od  západu do  východu  slunce, než kohout zakokrhá, ponechá jí vládu v tomto kraji. Co měla bába dělat, chtěla-li se čerta zbavit? Sázku tedy přijala a spolehla se na to, že vyhraje pomocí svých kouzel.

Druhého dne, když se soumrak snášel nad krajem, dali se oba do práce. Čert s pekelným rachotem přinášel hlínu z vysokých hor v čepici, bába pracovala potichu a hlínu nosila jen v dlaních. O půlnoci užila bába kouzel. Přičarovala čertu zdání, že jeho kopec je větší než její. Čert v domnění, že má větší kopec a že ho bába už nedohoní, si šel trošku zdřímnout... Bába nepřetržitě nosila hlínu a čert mezitím spal. Probudil se teprve, když v dálce zakokrhal kohout. S hrůzou zjistil, že má bába mnohem větší kopec, než je ten jeho. Protože prohrál velice se rozzlobil a hodil čepici i se zbytkem kamení mezi oba kopce, kde vznikl menší kopeček.

Přes noc tak vznikly tři kopce.  Nejvyšší z nich se jmenuje Malý Chlum a říká se mu Bába. Druhému, který je zalesněný, se říká Čert a  bývá označován jako Velký Chlum. Třetí, tzv. Chlómek je ze všech tří kopců nejmenší.

 

O HADU NA PERNÉ – pohádka z okolí Chlumů

Za starých časů bývala na louce Perné studánka s dobrou pramenitou vodou. Jednou se objevil u studánky obrovský had a voda se tak stala nepoživatelnou. Vypravil se tedy proti němu rytíř z Rychvaldu, aby jej zahubil. Had přicházíval jen v noci. Rytíř si osedlal koně a jel ke studánce. Tam přivázal koně a sám se schoval do houští, které studánku obklopovalo. Dlouho netrpělivě čekal, až ho to unavovalo. Již, již chtěl odejít, když najednou ve tmě něco zazářilo a za chvíli se ke studánce plazil dlouhý a tlustý had, který měl na hlavě zářící zlatou korunku. Před studánkou se zastavil a korunku odložil. Sám se pomalu plazil ke dnu. Rytíře zachvátila dravá touha zmocnit se hadovy opuštěné korunky. Dlouho se nerozmýšlel a potichu se připlížil ke korunce, kterou schoval do hedvábného šátku. Potom rychle utíkal ke koni. Když jej ale odvazoval, způsobil šramot, polekaný had vylezl ze studánky a rovnou ke své korunce. Ale ta byla pryč. Vtom spatřil, jak rytíř odvazuje koně, hned poznal, že je to zloděj a bez meškání se k němu plazil. Když rytíř uviděl, v jakém je nebezpečí, rychle vyndal korunku z šátku a šátek hodil hadovi na hlavu. Potom vyskočil na koně a ujížděl pryč.

Oklamaný had však brzy poznal rytířovu lest a pustil se za ním. Dostihl ho právě, když bezstarostně vyjížděl z lesa. Rytíři zatarasil cestu, že neměl kudy uniknout a potom jej i s koněm zardousil. Když se rytíř dlouho nevracel, vydalo se ho hradní služebnictvo hledat. Našli však pouze jeho mrtvolu. Byl pochován na místě, kde jej had zardousil a na památku mu na hrobě postavili veliký kámen s datem jeho smrti.

Kámen tam již není, byl převezen do lysické obory, kde  bychom  jej  ještě  dnes mohli spatřit, ale jméno toho místa „U kamene“ se zachovalo dodnes.O hadu už pak nikdo nikdy neslyšel, ani ho nespatřil.

 

O BALCARCE

Vy neznáte Balcarovu jeskyni ?

Ale jakpak byste ji neznali! Vždyť to je ona, co tam jsou pověstné známé krápníkové jeskyně. Ale jistě neznáte pověst o vzniku jejího názvu. Poslechněte si ji:

Blízko jeskyně za Ostrovem bydlel stařičký rolník Balcar. Staral se o svou chudou a prostou domácnost a nezajímal se o své okolí. Chodíval často na pole blízko jeskyně a mezi rty si šeptával prosebnou modlitbu. Vedl osamělý a spokojený život. Ani netušil, že ho při práci často pozorují podivné drobné ženské bytůstky. Nakukovaly na něho ze skalního okénka a stále se o něčem radily.Jedenkrát se k němu přihnaly jako bouře. Byly to tři divoženky. Měly vysoké čepce, zelené kazajky a dlouhé bílé sukně. Prosily polekaného dědouška, aby jim udělal velikou lopatu na chléb.

Balcar se zprvu zdráhal, vymlouval se na práci, ale ony nedaly, prosily ho tak úpěnlivě, že by se i kámen ustrnul. Stal se proto shovívavým.

Vrátil se domů a vyřezal podivným ženám z dubového dřeva lopatu, zrovna takovou, jakou si divoženky přály. Nežádal žádnou odměnu. Divoženky mu však vnutily velikánský povidlový koláč. Řekli mu, aby jej nikdy nesnědl celý, vždy aby nechal aspoň kousek. Nechali udiveného stařečka stát s koláčem v rukou a zmizeli.

Balcar pracoval jako dříve, jedl koláč a na radu divoženek nechal vždy kousek a druhý den se na něj usmíval koláč nový a celý, snad ještě lepší než ten předešlý.

Jednou však byl zvědavý. Dal se do koláče, až mu z něho nezbyl ani drobek. Následujícího dne však  zklamaně odvrátil zrak od stolu, kde býval koláč, ale  ten už tam nebyl. Zmizel navždy!

Podle tohoto starého rolníka Balcara se jeskyně nazývá Balcarkou.

 

ZÁHADNÉ DÍTĚ A LAKOMÝ UHLÍŘ

U silnice z Petrovic do Rájce stojí na kraji lesa stará Boží muka. Nikdo neví, kdy a proč byla postavena, jen tato pověst se o nich vypráví.

Na začátku 19. století se v lese poblíž těchto Božích muk pálívalo v milířích dřevěné uhlí. Uhlíř Jakub jednoho dne k večeru uslyšel dětský pláč. Nedalo mu to a šel po hlase až k Božím mukám, kde uviděl na zemi ležet docela malé děťátko zabalené v peřince a u něho pytlík zlatých dukátů.

Vzal dítě i dukáty a vracel se zpět k milíři. Protože byl uhlíř lakomý, napadl ho cestou ďábelský plán. Nebohé dítě hodil do milíře a peníze si ponechal.

Když se vrátil domů, byl velice zádumčivý. Když se ho žena zeptala, co se stalo, váhavě se jí svěřil se svým strašným tajemstvím. Žena mu s pláčem řekla, že když živí pět dětí, tak to šesté by uživili také. Naříkala, že svoji duši zatížil těžkým hříchem. Nařídila mu, aby dal peníze na mše a na modlení za nešťastné dítě. Jednoho dne uhlíř i s penězi zmizel a už se nevrátil.

Zatím však bylo u Božích muk, kde uhlíř dítě nalezl, denně k večeru slyšet pláč a srdcervoucí naříkání dítěte. Slyšelo jej mnoho lidí, kteří v tu dobu kolem procházeli, ale nikdo žádné dítě nespatřil. Mnohý chodec se Božím mukám raději vyhnul, ale pláč dítěte přece slyšel. Nikdo nevěděl, proč se tak děje.

Po čase se uhlířova žena svěřila sousedkám a tak se pověst o hrozném činu uhlíře roznesla krajem. Když se lidé z Petrovic dověděli o tom, z čeho se uhlíř vyznal své ženě, usoudili, že upálené dítě nebylo pokřtěno a že svým žalostným a srdcervoucím pláčem prosí jeho dušička za orodování. Petrovické matky daly za neviňátko sloužit mši, koupily svatý obrázek, nechaly jej posvětit a potom připevnily na Boží muka. Od té doby pláč dítěte nikdo neslyšel. Nikdo však už nezjistil, odkud dítě pocházelo. Podle pytlíku dukátů, které vedle děťátka ležely, se předpokládalo, že jeho matka musela být hodně bohatá.

Po létech se krajem roznesla zpráva, že v hlubokých drahanských lesích nalezl myslivec ohlodanou kostru oběšence a pod ním na zemi ležely rozházené dukáty. Byl to nešťastný uhlíř.

 

POVĚSTI Z KAROLÍNA

Tam, kde dnes stojí Karolín, rostly dříve jen rozsáhlé panské lesy plné rozličné divoké zvěře. Až hraběnka Karolína, která tu bývala kdysi paní, kázala kus lesa vykácet a místo něj postavit panský dvůr s několika poddanskými chalupami. Nová dědina brzo dostala jméno po své zakladatelce – Karolín.

V místech jednoho z pozdějších karolínských domů měla hraběnka svůj zámek, při němž chovala dva ochočené jeleny, které si velmi oblíbila kdykoliv zavítala do Karolína a chtěla se projet po okolí, nechala zapřáhnout své jeleny a ti potom táhli její kočár cestou necestou tak, jak bývali zvyklí běhat na svobodě v dobách svého mládí. Vždy však hraběnku dovezli spolehlivě nazpět.

Objevilo-li se podivné, tryskem se řítící spřežení v zátočině, dokázalo vystrašit nejednoho překvapeného pocestného.

V lesích, které se rozprostírají kolem Karolína rostou kouzelné byliny, nikdo už ale neví, kde je hledat. O půlnoci o svatém Janu se v nich dalo najít divotvorné kapradí, které má zvláštní moc. Kdo je utrhne, může se udělat neviditelným. Pokoušeli se ho získat mnozí odvážlivci, někteří s poctivými úmysly, více však bylo těch nepoctivých, hlavně zlodějů. Těm by se to kapradí hodilo, darebákům! Nikomu se to nepodařilo, i když jednou snad přece jeden něco našel…

U Karolína se vyskytuje i bludná tráva. Podle starých lidí má být malá, s krátkou stopkou a snad jenom s dvěma lístečky. Ale práší se z ní. Kdo ji překročí a vdechne z ní ten prach, hned ztratí paměť. Místo napravo jde nalevo a naopak, úplně si pomýlí cestu. Nejeden z karolínských sousedů zabloudil těsně před svou rodnou obcí a nemohl si vzpomenout, kudy domů. To překročil onu trávu!

 

ČERT NA SEKOŘI

Osamělou myslivnu na kopci Sekoři obýval před léty správce s rodinou a se služkou. Někdy chodíval správce večer do lesa a nechával svou bázlivou ženu doma. Nedalo se nic dělat, jeho povinnosti byly na prvním místě. Měl však kvůli tomu starosti. Nic si nedělal z pověstí, že na Sekoři za večera straší, bylo mu však líto své paní.

Jednou večer, právě když správce zase nebyl doma, bylo venku psí počasí. Vítr skučel, kapky deště pleskaly do okenních tabulí, kdesi zaskučel pes. Vtom někdo zaklepal na okno. Služka šla otevřít. Venku byla tma jako v pytli a nikdo tam nebyl. Vrátila se tedy dovnitř. Sotva zavřela dveře, klepání se opakovalo a při něm se pes divoce rozštěkal a bouře se ještě více rozběsnila. Služka opět vyběhla ven, ale znovu nikoho nespatřila. S tím, jak bouře nabývala na síle, se klepání ještě několikrát opakovalo.

To už paní správcová nevydržela a šla se podívat ven sama. Když vycházela ze dveří, řekla: „Nebojím se, i kdyby tam byl čert!“ Služka jí šla v patách. Po těchto slovech ji však mocný proud vody a větru srazil zpátky do světnice, kde zůstala v bezvědomí ležet.

Když se po chvíli vrátil správce domů, bylo už po bouři, měsíc jasně svítil na vrcholky ztichlých stromů. Doma našel jen plačící dítě a omdlelou služku. Když ji vzkřísil, nedostal z ní ani jedno slovo. Teprve druhý den mu všechno vyprávěla. Šly společně paní hledat, ale nenašli ji. Od té doby byl chodil správce jako bez ducha… Až jednou právě o půlnoci se otevřely dveře samy od sebe. Zvolna jimi proklouzla paní správcová v černé říze a šla rovnou k dítěti. Velký černý pes se usadil u dveří. Paní seděla u dítěte půl hodiny a potom zase odešla a s ní i černý pes. Marně se ji snažil správce zadržet. Tak se to opakovalo několik dní. Správce nevěděl, co si má počít a tak se šel zeptat na lomnické děkanství. Řekli mu, že paní vysvobodí jen ten, kdo do roka umře. Na faře byl nemocný kněz a ten se sám nabídl, že se pokusí správcovu ženu zachránit.

Hned ráno pospíchal do myslivny, aby posvětil dům. K večeru udělal po celé cestě, kudy paní chodila, posvěcenou křídou kruh. Až do půlnoci se modlil.

Když odbila dvanáctá, vešla paní do dveří a jako obvyklE šla rovnou k dítěti. Velký černý pes se objevil u vchodu. Kněz se postavil a hodil paní na hlavu růženec. V tom pes  hrozným  hlasem  zařval, až se myslivna otřásla a zmizel. Správcova žena upadla do bezvědomí a teprve s pomocí lékaře ji vzkřísili. Nikomu nepověděla, co se s ní oné bouřlivé noci stalo, jen prosila, aby ji nechali na pokoji. Od té doby nosila černý oděv a ještě mnoho let žila v myslivně na Sekoři. Lidé si vyprávěli, že byla v moci samého čerta.

 

ČARODĚJ PASTÝŘ

Před dávnými časy žil v Petrovicích obecní pastýř Matěj. Bydlel sám ve své pastoušce, byl nemluvný a lidí se stranil. S nikým se moc nestýkal a téměř celý život prožil mezi stádem. Nikdo netušil, že je čarodějem.

Jeden čas pošlo v dědině několik koní a na jednom statku dokonce sedm. Nikdo nevěděl proč se tak děje. Nejvíce postižený rolník se v bezradnosti rozhodnul, že se poradí se starou cikánkou, o které se říkalo, že má dar jasnovidectví.

Hned druhý den ráno za ní šel a zeptal se jí, co má dělat, aby koně přestaly umírat. Cikánka vybalila z hadru malá dřívka, nechala si donést žíně z ocasů mrtvých koní a všechno rozložila po stole. Mumlala záhadná slova, jimž nešlo rozumět, ale pak se zcela jasně rozhovořila: "Směrem k východu žije ve vaší dědině zlý člověk, který svou duši upsal ďáblu. Dostali jste se s ním do sporu a on se teď mstí. Kopejte pod prahem u vrat do dvora a co pod ním najdete, odneste pryč za hranice vaší obce. Udělejte, co jsem řekla a zlý člověk, který vás tak trápí, ztratí moc nad vašimi koňmi. Neuposlechnete-li mě, zle se vám povede."

Soused cikánce zaplatil, poděkoval jí za radu a spěchal domů. Hned jak přišel domů, vzal si krumpáč a lopatu a začal kopat pod prahem tak, jak mu cikánka poradila. Po chvíli vykopal koňskou hlavu. Vytáhnul ji a šel ji zakopat do lesa za hranicí obce.

Když se vracel do vesnice, uviděl dav lidí, kteří si něco vzrušeně vykládali. Zeptal se jich co se stalo a oni mu odpověděli, že před  chvílí  našli  v obecní pastoušce ohořelé tělo pastýře Matěje. Byl černý jako uhel. Stalo se to právě ve chvíli, kdy rolník zakopával koňskou hlavu…

Teď si teprve rolník vzpomněl! S Matějem se  kdysi dostal do sporu kvůli žitu, které mu spáslo stádo, které pastýř neuhlídal.

Hlášení závad

Hlášení závad

Kalendář svozu odpadu

Říjen2020
Po Út St Čt So Ne
28 29 30 1
2 3 4
5
6 7 8 9 10 11
12 13 14 15
16 17 18
19
20 21 22 23 24 25
26 27 28 29
30 31 1

Dotace EU

Dotace

Projekt „Rozvoj elektronických služeb úřadu města Rájec-Jestřebí“ byl ukončen.

Virtuální prohlídka města

Mapa obce

Mobilní rozhlas

MOBILNÍ ROZHLAS

Mobilní aplikace

V obraze

Sledujte informace z našeho webu na svých chytrých telefonech. Využívejte naši novou mobilní aplikaci – V OBRAZE.