Státní zámek Rájec nad Svitavou

• oficiální stránky Státního zámku Rájec nad Svitavou

Státní zámek Rájec nad Svitavou – historie:

Státní zámek Rájec nad Svitavou – národní kulturní památka – nacházející se na vyvýšenině v bezprostřední blízkosti města a nesoucí název původně samostatné obce Rájce nad Svitavou, patří k architektonickým klenotům Čech i Moravy a je výmluvnou a zároveň výjimečnou ukázkou reprezentačního venkovského sídla ve stylu 2. poloviny 18. století.

Předchůdci současného zámku byly ve středověku dvě tvrze. Existence starší z nich je předpokládána již ve 13. stol., společně s novější je v pramenech doložena ve stol. 14. a 15. Tvrze byly pobořeny nejprve zřejmě za domácích válek mezi markrabětemJoštem (1354-1411) a jeho bratremProkopem (1355?-1405), posléze r. 1431 při nájezdu husitských vojsk; naposledy zmíněny jako pusté r. 1446. Pravděpodobnými zakladateli tvrzí byli příslušníci vladycké rodiny pánů z Rájce, v jejichž vlastnictví zůstaly až do poslední čtvrtiny 14. stol.

Větší z tvrzí je lokalizována do místa zvaného Hradisko severozápadně od Rájce-Jestřebí, menší do blízkosti současného zámku, nicméně přesná poloha ani podoba není známa. Tvrze byly společně s panstvím postupně ve vlastnictví vladyckého rodu pánů z Rájce (erb beraní hlavy na štítě), pánů z Kunštátu, z Lomnice a nakonec se už jako zpustlé staly součástí majetků olomouckého biskupa Pavla z Miličína.

Roku 1464 přešlo rájecké zboží do držby vladyckého a později panského rodu Drnovských z Drnovic, jehož příslušníci patrně v 2. pol. 15. stol. menší z tvrzí obnovili v pozdně gotickém stylu, následně pak kolem r. 1570 nechal vynikající hospodář a nejvyšší dvorský sudí markrabství moravského Bernard Drnovský z Drnovic (†1601) toto sídlo podstatně přestavět a rozšířit v renesančním duchu na čtyřkřídlý dvoupatrový zámek s pravoúhlým arkádovým nádvořím a věží nad hlavním vchodem. Kolem bylo postupně vybudováno předzámčí s hospodářskými budovami z větší části dosud zachovanými, zatímco zámek samotný byl zcela zničen požárem r. 1756. V písemných pramenech se ještě uvádí k zámku náležející zahrada s bludištěm, součástí zahrady byla též tzv. salla terrena kruhového půdorysu a velká ptačí klec.

V době požáru zámku vlastnil rájecké dominium původem štýrský hraběcí rod Roggendorfů, za jehož člena Georga Ehrenreicha (†1653) se r. 1621 provdala Johanka Drnovská (1599-1667), poslední toho rodu,  jíž bylo rájecké panství přiřknuto po určitých peripetiích 12. 8. 1661 císařem Leopoldem I.(*1640, vládl 1657-†1705). Vzhledem k tomu, že Roggendorfové v pol. 18. stol. dávali přednost pohodlnějšímu paláci v Brně, nebyl zámek po požáru obnoven a zůstal v troskách.

23. 3. 1763 panství koupil od bratrů své manželky Raffaely roz. z Roggendorfu (1726-1807) starohrabě Antonín Karel Salm-Reifferscheidt (1720-1769), tajný rada, nejvyšší komoří, diplomat a hofmistr ve službách Marie Terezie a Josefa II., jemuž byl vychovatelem; příslušník rodu pocházejícího z oblasti Beneluxu a vlastnícího rozsáhlé statky v Porýní. Bezprostředně po uzavření kupní smlouvy přikročil k výstavbě současného zámku a stal se zároveň zakladatelem nové rodové větve, píšící se záhySalm-Reifferscheidt-Raitz.

Pro své nové reprezentační sídlo v Rájci si starohrabě A. K. Salm vybral moderní plány vídeňského architekta francouzského původu Isidora Marcela Amanda Canevaleho (1730-1786), který vytvořil projekt zámku ve stylu tzv. rokokového klasicismu, zvaného někdy též stylem luisézním, v našem prostředí dosti ojedinělým (v podobném duchu je na území ČR už pouze SZ Sychrov). Inspiraci nalezl v letních sídlech francouzské šlechty doby Ludvíka XVI., o čem svědčí nejen disposice jednotlivých křídel, ale rovněž využití mansardové střechy.

Stavba zámeckého komplexu probíhala v letech 1763-1769, a to poměrně rychle: hlavní budova byla dokončena r. 1764, kdy bylo přistoupeno i k úpravám průčelí a interiérů, r. 1765 vznikly oba jižní pavilony, r. 1766 severní, tzv. kuchyňský pavilon, zároveň byly vybudovány koutové spojky u jižního i severního pavilonu a došlo k srovnání plochy budoucího nádvoří. R. 1767 bylo započato s úpravami zámecké zahrady (navážení zeminy, stavba ohradní zdi), pokračovalo se v pracích na zámeckých budovách a v hlavní budově pracoval na umělecké výzdobě prostějovský malíř František Antonín Šebesta zv. Sebastini (†1789). Tehdy byl vystavěn i průčelní podjezd a křídlo mezi jižními pavilony. R. 1768 vznikly dnes již neexistující stáje, uzavírající východní stranu nádvoří, byl dokončen druhý severní pavilon i křídlo mezi oběma severními pavilony. Do r. 1769 pak probíhaly zbývající stavební i umělecké práce menšího rozsahu.

V následných letech docházelo k několikerým úpravám jak stavebního, tak uměleckého rázu: kupř. v l. 1791-92 byla v části jižního traktu zřízena nová empírová kaple Nanebevzetí Panny Marie (rozšířená do dnešní podoby patrně v l. 1806-08), r. 1777 přemaloval fresky F. A. Šebesty-Sebastiniho v ústředním sále rakouský malíř působící v Brně Kajetán Schaumberger, v průběhu 19. stol. zanikla většina Šebestovy rokokové výmalby. Nejvýraznější proměnou prošly místnosti v přízemí, sloužící reprezentačním účelům, v 70. letech 19. stol., kdy byly dle návrhu Bedřicha Wachsmanna (1820-1897) upraveny novorenesančně (kazetové stropy, dřevěné obložení stěn). Postupně docházelo i k výměnám původních parketových podlah. Záměr kompletní novogotické přestavby z r. 1868 naštěstí nebyl uskutečněn.

Zámek po svém dokončení (vedeném již synem zesnulého A. K. Salma – Karlem Josefem) sloužil starohraběcímu a posléze knížecímu rodu Salmů jako letní sídlo (pobývali na něm buď přes letní měsíce, nebo později hlavně na podzim za lovecké sezóny), a to až do doby první republiky, kdy se po zániku vídeňského habsburského dvora do Rájce přestěhovali natrvalo.

V roce 1945 byl zámek společně s dalším majetkem rodu Salm-Reifferscheidtů zkonfiskován na základě tzv. Benešových dekretů a přešel do vlastnictví sátu. Již r. 1949 bylo zpřístupněno veřejnosti přízemí, první patro pak o několik roků později po zřízení obrazárny, představující jen málo doplněnou cennou uměleckou sbírku, nashromážděnou příslušníky rodu Salmů, jíž byly po jejím uspořádání a uměleckohistorickém prozkoumání vyhrazeny r. 1955 téměř všechny místnosti prvního poschodí. V zámku bylo také r. 1952 otevřeno Museum moravského krasu, v pozdějších letech však zrušené.

Součástí prohlídky je od r. 2002 rovněž zámecká kaple Nanebevzetí panny Marie, zrestaurovaná r. 2001, sloužící mj. i jako lapidárium pro historicky cenné renesanční náhrobky příslušníků rodu Drnovských z Drnovic a Morkovských ze Zástřizl (vlastníků sousedního boskovského panství, patrně spřízněných s Drnovskými).

Zámecký park

Založen byl při stavbě zámku r. 1767, kdy se započalo se srovnáváním terénu, navážením zeminy a stavbou ohradní zdi. Původně park zaujímal pouze plochu od zámku směrem dolů k obci, do současné rozlohy cca 14 ha byl rozšířen r. 1830 nejvýznamnějším příslušníkem rodu Salmů, starohrabětem Hugo Františkem Salm-Reifferscheidtem (1776-1836) – vědcem, podnikatelem, průmyslníkem, sběratelem umění, mecenášem a lidumilem, který tehdy vyměnil panská pole za pole některých rolníků. Na takto získaném celistvém území pak, jakožto ctitel soudobého romantismu, založil anglický park, koncipovaný ve volně krajinářské disposici, s řadou vzácných dřevin, vodopádem a se systémem tří rybníčků, napájených samospádovým vodovodem, jenž přivádí vodu i do rybníčku s vodotryskem na čestném nádvoří.

Úvoz podél jižního okraje parku byl prokopán teprve na jaře 1836, do té doby byla cesta i parková zeď na stejné úrovni s okolním terénem.

K parku patřila rovněž oranžérie na místě současných skleníků zámeckého zahradnictví, zbouraná nicméně v pol. 20. stol. kvůli špatnému technickému stavu. V zámeckém zahradnictví působil v l. 1859-1860 pozdější slavný pomolog Karel Němec (1839-1901), mladší syn spisovatelky Boženy Němcové. Tradice, že se tu učil zahradníkem, je však mylná, ve skutečnosti pracoval jako pomocník v zahradě a ve směnném provozu při vytápění oranžérie.

Zahradnictví se od r. 1973 specializuje na pěstování kamélií – v uvedeném roce tam byla převezena vzácná sbírka kamélií z Průhonic u Prahy, čítající dnes přes padesát odrůd, z nichž některé byly vyšlechtěny zámeckým zahradníkem Janem Dvořákem.

Zajímavosti z expozice

* na našem území ojedinělá sbírka manýristických nádob a číší z broušeného horského křišťálu, pocházející patrně ze sbírek Rudolfa II. Některé z nádob vznikly v dílně slavného brusiče drahokamů a glyptika Ottavia Miseroniho (1560-1624), působícího v rudolfinské Praze. Součástí kolekce jsou i pohárky z kokosového ořechu, zasazené do pozlacených kovových držáků

* stolky a truhlička z dílny Charlese Boullea (1642-1732), versailleského dvorního nábytkáře Ludvíka XIV., vykládané zlatem a želvovinou

* ručně vyšívaný ubrus (původně snad přehoz přes postel?) z r. 1858, umístěný v reprezentační jídelně v přízemí, obsahující 126 erbů jednotlivých spřízněných rodů, tvořících rodokmen Salmů. Heraldické motivy zdobí i čalounění všech židlí a pohovek v uvedené místnosti

* rozsáhlá sbírka orientálního porcelánu a kolekce předmětů, vyhotovených z nejměkčího nerostu – mastku

* vzácný nábytek z ebenového dřeva, pocházející z poloviny 19. stol.

* kolekce rytin dle obrazů P. P. Rubense, Ch. Le Bruna a Raffaela

* lustry ve Slavnostním sále a I. sále knihovny, vyřezané ze dřeva, silně zlacené, do nichž byla zakomponována kávová souprava uherského porcelánu zn. Herend

* pozoruhodná knihovna s 59 479 svazky, druhá nejrozsáhlejší soukromá šlechtická knihovna na Moravě, obsahující beletrii i naučnou literaturu z řady oborů včetně vzácných rukopisů ze 14. – 15. stol., množství prvotisků a paleotypů do r. 1550, pozůstalostí některých osobností, či knih s okultní, esoterickou tematikou, připomínajících svobodozednářské aktivity knížete Karla Josefa Salm-Reifferscheidta (1750-1838), zakladatele knihovny

* tzv. habánská keramika, upomínající na dovednosti hrnčířů – příslušníků náboženské sekty novokřtěnců (tzv. habánů), usazujících se na Moravě v průběhu 16. stol.

* rozsáhlá obrazová galerie, v níž jsou zastoupeni evropští mistři od renesance až po 19. stol. originálními díly i dobovými kopiemi. Jádro tvoří holandské a vlámské barokní umění, následují představitelé umění italského a francouzského, hojně jsou zastoupeni malíři německého a rakouského romantismu, nechybí ani představitelé českého malířství (Q. Mánes, J. V. Hellich, B. Havránek, J. F. Adolff aj.)

* dřevěné plastiky ukřižovaného Krista, Madony a Piety z doby kolem r. 1490